OMG, tohle musíte lajkovat!

Očekovat, poustovat nebo fejk… Na ulici je dnes všude slyšet anglickými výrazy zaplevelená čeština. Které výrazy jsou jen módní vlnou, které nám už zůstanou a proč nikdy nepřát jazykovědci, ať „má hezký den“.

Kamarádky si vyměňují dojmy z rande ,,na blind“ neboli naslepo. ,,Tak mi pověz o tý svý love story!“  ,,Moc jsem od toho nečekala, ale chtěla jsem ho aspoň očekovat. Na první pohled to nebyl zrovna swipe right, žádnej six-pack, hadry jak ze sekáče. Přijel ale pro mě károu a tu měl pěkně vytuněnou. Jeli jsme do jedný posh restaurace, booknul nám tam stůl. Dali jsme drink a šérovali pizzu. Mluvil hodně o práci, prý má cool džob. Dělá někde sales managera a umí si to asi dobře zmenežovat, neměl ale moc drive a neházel žádný joky. Připadal mi hrozně naspýdovanej a furt mě skenoval pohledem. Moh by se hodit trochu víc do čilu. Když jsme byli ready zaplatit a jít, tak zjistil, že u sebe nemá cash. Jako nebyl to úplnej fejl, ale nemám z toho zrovna nejlepší feeling a asi z toho žádnej happy end nebude. Přišlo mi to celý trochu fejkový. Nechtěla jsem ho ale úplně vyfakovat, tak jsme čenžli info na FB. Doufám, že mě teď nebude stalkovat, psát komenty pod moje selfíčka a spamovat mě zprávama. Hele soráč, dám ti calla pozdějc, musím si čáržnout iPhona. Bye, honey.“

(Tento úvodník to do novin, jak jsem očekávala, nakonec neprobojoval, ale na blogu si svůj výplod fantazie, na kterém jsem se docela vyřádila, nemůžu odpustit ;))

Zdá se vám taková konverzace přitažená za vlasy? Pak vězte, že v knihkupectví můžete čerstvě narazit na knihu příběhů úspěšných mladých lidí z řad sportovců či herců, která nese prostinký název Lajkni si svůj lajf. Ponecháme ctěným čtenářkám a čtenářům bez překladu, aby si mohli sami zkusit význam vygůglovat, pokud jej samozřejmě už netuší. Musíme přiznat, že nám přes veškeré úsilí stále jaksi uniká. Oba příklady dokládají, že současná čeština se výrazy přejatými z angličtiny jen hemží. Mezi ty nejnovější patří swipe right čili pohledný muž či žena (odvozeno od populární mobilní aplikace, v níž švenkem doprava označíme člověka, který se nám líbí), six-pack je pekáč buchet čili vyrýsované břišní svalstvo, posh podnik je luxusní restaurace, sharovat či šérovat pizzu znamená dát si tento pokrm s někým napůl, epickej fail není básnický obrat, nýbrž velký neúspěch či – chcete-li postaru – hustej kiks.

Obohacování češtiny jinými jazyky přirozeně není fenoménem výhradně dnešní doby, a ještě v relativně nedávné minulosti byl možná dokonce silnější než dnes, protože v našich zemích vedle sebe žili Češi a Němci. Zatímco si tak dnešní mladí při konverzaci vypomáhají anglickými výrazy, jejich babičky a dědečkové často špikovali svou mluvu počeštěnými německými slovy jako tébich, vercajk nebo richtik. Ostatně v nedávném rozhovoru pro deník E15 profesorka Ingeborg Fialová z Katedry germanistiky FF Univerzity Palackého v Olomouci vyzývala k tomu, abychom se učili německy, neboť v tomto jazyce se po staletí psala historie kultury českých zemí. „Přejímání slov z cizích jazyků je odvěká záležitost,“ říká ředitel Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR Martin Prošek. Nejstarší přejatá slova pocházejí z uralských, germánských a keltských jazyků ještě z praslovanského období. Přijetí křesťanství v 9. století obohatilo češtinu o slova jako kostel, anděl nebo škola a na českém lexiku se značně podepsaly historické události. Řada přejímek má svůj původ v ruštině a zdaleka nejvíce jich je z němčiny: do českého slovníčku se postupně zapisovaly od vrcholného středověku až po 20. století.

Zásadní rozdíl oproti dobám minulým je však v intenzitě a rychlosti, s jakou slova cizího původu češtinu zásobují. V tomto ohledu zažívá český jazyk revoluci. „Změny v jazyce v posledních deseti letech způsobují hlavně vlivy zvnějšku, to znamená stav společnosti, její kontakt s jinými jazyky a společenstvími nebo nové skutečnosti, které se v našem životě objevily a je třeba je pojmenovat,“ vysvětluje Prošek. Největší vliv mají v současnosti moderní technologie a internet, jejichž vývoj je tak bouřlivý, že na něj jazyk nestíhá reagovat. Než se najde český ekvivalent, použije se původní termín a někdy u něj i zůstane. A protože dnes světu vládne angličtina, technologiím a internetu obzvláště, českou slovní zásobu dnes nejčastěji obohacují anglické výrazy.

Ve veřejné databázi novotvarů Neomat přibývá nové slovo každý den a o ta anglického původu není nouze. Slovní zásoba reaguje i na aktuální dění, kdy se snaží najít jméno pro probíhající události. V souvislosti s migrační krizí se proto objevil výraz hotspot neboli záchytné centrum pro uprchlíky a se současným větším důrazem na zdravý životní styl a ochranu životního prostředí se začalo častěji vyskytovat například označení freegan pro člověka, který odmítá konzumní společnost a živí se vyhozeným jídlem. Za neologismus se považuje takové slovo, kterému ne každý rozumí nebo které ještě nemá ve slovní zásobě pevné místo. Je otázkou, jestli se postupem času začne užívat na denním pořádku, nebo zda se jednalo jen o přechodný trend či výraz populární pouze v určitých skupinách společnosti, mezi odborníky nebo mládeží. „Nové slovo se do všeobecného výkladového slovníku dostane tehdy, když je užíváno s dostatečnou frekvencí v různých komunikačních oblastech po delší čas,“ vysvětluje Michaela Lišková z oddělení lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český, která slova se objeví v právě připravovaném Akademickém slovníku současné češtiny, jenž bude čítat na sto dvacet až sto padesát tisíc hesel. Během ledna se zveřejní výrazy od písmene A a z těch anglického původu čas stačil prověřit slovo afterparty neboli večírek pořádaný jako završení nějaké akce, službu all inclusive nebo bezpečnostní zařízení v automobilu airbag.

Výrazy, které byly příznačné pro určité období, pak ale z běžné mluvy zmizely, do slovníku zařazené nebudou. „Například slovo darker, označení pro člověka, který nelegálně způsobuje výpadky elektrického proudu, se v médiích často objevovalo v letech 2002 a 2003. Poté, co proti nim ale účinně zasáhla policie a darkeři zmizeli ze scény, se přestalo užívat,“ uvádí příklad Jana Nová z oddělení lexikologie a lexikografie ÚJČ. Jakmile dojde k nějaké výrazné události, nová slovíčka na sebe nenechají dlouho čekat. V souvislosti s kauzou kolem ženy bývalého premiéra Petra Nečase Jany Nagyové se uchytilo označení Nagygate. Novinkou posledních týdnů, která koluje internetem, je výraz 48, který slovník mluvené angličtiny vysvětluje jako „užívání si pod vlivem kokainu“. Jelikož se vyslovuje „for-ejt“, objevilo se ve spojení s kompromitujícím videem nyní již bývalého šéfa hradního protokolu Jindřicha Forejta.

Emoce písemně

Docela nový slovníček s sebou přinesl svět internetu a sociálních sítí, ve kterém se mluví specifickým jazykem, a že bude oplývat anglicismy napovídá už to, že pro slovo internet čeština ani nemá ekvivalent. Jen co se člověk připojí na wifinu (bezdrátové připojení na internet), může e-mailovat, chatovat a cokoli, co neví, si jednoduše vygůglovat, jak se říká hledání informací na internetu podle nejpopulárnějšího světového vyhledávače Googlu. Uživatelé sociálních sítí, nejčastěji na fejsu (Facebooku) nebo instáči (Instagramu) obsah nezveřejňují, nýbrž postují, nikoli ovšem na Twitteru, kde se tvítuje. Všichni, kteří mají na Facebooku svůj účet, dobře vědí, jaká je to pocta, když jejich selfíčko, tedy fotografie jich samých, kterou si sami pořídili na mobilním telefonu, dostane hodně lajků neboli je označena ikonou vztyčeného palce, který dává najevo, že se to „přátelům“ v seznamu kontaktů líbí. Výraz pochází z anglického to like (líbit se) a v mluvě už se ujal i jeho protiklad hejtovat od slova to hate (nenávidět), když se něco oblibě naopak netěší. Podobné nové výrazy se v české slovní zásobě dokáží rychle usadit, a to nejen v mluvené, ale i psané podobě. Získávají rysy příznačné pro češtinu, píší se tak, jak se vyslovují, skloňují se a dostávají předpony a přípony – jako třeba již zmíněné selfíčko od slova selfie.

Slovník, který se používá při komunikaci prostřednictvím moderních technologií a sociálních sítí, ovšem nevyžaduje pouze svou speciální terminologii, nýbrž se musí přizpůsobit i její rychlosti. Psaná konverzace se čím dál tím více podobá té mluvené a složité větné konstrukce na zprávy, které se vyměňují v rozmezí vteřin, nestačí. Mizí z nich proto diakritika, interpunkce rozlišování velkých a malých písmen a často i celá slova. Sdělení v podobě „Napiš pls asap, thx“ zabere mnohem méně času než „Napiš prosím co nejdříve, díky“. „Soukromá komunikace se neřídí pravidly pro spisovný jazyk, na který jsou kladeny vyšší intelektuální nároky, a pokud se jedná o neoficiální vyjadřování, za úpadek českého jazyka bych to nepovažoval,“ hodnotí Prošek tento fenomén jako něco docela přirozeného.

Bez klasických písemných vyjadřovacích prostředků se lze obejít úplně, stačí poslat emotikon či – jak se říká česky – smajlíka, který myšlenku výstižně sdělí i beze slov. Nové způsoby komunikace se netýkají pouze těch, kdo je užívají, ale všímají si jich i jazykovědci. Portál Oxford Dictionaries spadající pod Oxfordskou univerzitu každoročně vyhlašuje slovo roku, které odráží vývoj a trendy v jazyce. V roce 2009 se jím stal výraz „unfriend“ neboli „odpřátelit“, který se používá na sociální síti Facebook, když se osoba odstraní ze seznamu kontaktů. V roce 2013, kdy celý internet zaplavily vlastnoručně ulovené fotoautoportréty, nemohlo zvítězit jiné slovo než „selfie“, které už dávno nepatří pouze do slovníku mládeže, ale běžně zaznívá v nejrůznějších kruzích společnosti – včetně médií. I v Lidových novinách se vyjímalo v několika titulcích. Předminulý rok ale zatím překonal všechny ostatní a ukazuje, jak se komunikace mezi lidmi mění. Slovem roku se totiž nestalo slovo, nýbrž smajlík nazývaný „slzy štěstí“, který prý události roku 2015 vystihl nejlépe.

Gentleman proti džentlmenovi

Nové přírůstky do slovní zásoby a jejich počeštěné varianty vyvolávají ve společnosti velké emoce. Některé výrazy se rychle dostanou do módy a jsou slýchány ze všech stran. Jiné si k lidem hledají cestu déle. „Na neologismech lidé vítají originalitu a humor, případně že pojmenovávají nové věci, naopak je dráždí jejich nadměrné užívání nebo neusazenost grafické podoby,“ uvádí vztah veřejnosti k novotvarům Lišková. „Mnoho lidí horlí proti přílivu cizích slov do češtiny, a pak jsou velmi překvapení, že třeba slovo košile nebo kniha je cizího původu,“ doplňuje kolegyni Nová.

Některá přejatá slova se užívají už takovou dobu, že měla čas se v českém jazyce zabydlet. Málokdo by dnes asi řekl, že místo fotbalu a basketbalu hraje kopanou a košíkovou. Pro mnohé také není nic zvláštního napsat, že si koupili džíny, vypili džus nebo jeli do ciziny na víkend, nedokáží ale překousnout, když vidí napsané slovo šoubyznys či džentlmen. Jak ale ukazuje aplikace Ústavu Českého národní korpusu, počeštěná varianta je dnes už mnohem častější než původní show business a džentlmen se užívá zhruba stejně jako anglický gentleman. Jakou variantu použít, nechávají jazykovědci na osobní volbě. Neradi ale vidí, když se do češtiny dostává kromě slov i gramatika a celé větné konstrukce z cizích jazyků, jako je tomu například u spojení Sazka Arena. Ta by se správně měla skloňovat jako Aréna Sazky nebo se řídit alespoň českým slovosledem Aréna Sazka. Odborníci také preferují přechylování jmen cizinců připojením koncovky -ová k příjmení, například u hereček Nicole Kidmanové či Cate Blanchettové. U veřejnosti se tento typ počeštění často setkává s kritikou. „Většina jazykovědců se shoduje, že přechylování je zkrátka vlastnost češtiny a v běžné komunikaci je výhodné,“ vysvětluje Nová. „Jde poznat, jestli se jedná o ženu, nebo o muže, a umožňuje skloňovat. ,Obama telefonoval Merkelové‘ přece jen zní více česky než ,Obama telefonoval Merkel‘,“ uvádí příklad. Rostoucím trendem inspirovaným v zahraničí ovšem je nepřechylovat už ani domácí příjmení. Stále častěji se tak i v českém prostředí můžeme setkat s paní Svobodou nebo Konvalinkou.

Zatímco dříve lidé řeč prokládali výrazy cizího původu, aby ukázali, že jdou s dobou, nebo si zvedli prestiž, tato technika už pomalu přestává fungovat. „Znalost angličtiny ve společnosti roste, takže okázalé, až chvástavé užívání anglicismů už ztrácí efekt, že říkáte něco, čemu ostatní nerozumí,“ hodnotí Prošek. Proti užívání slov z angličtiny ale jazykovědci nijak nebrojí. Považují je již za běžnou součást současné české slovní zásoby. Zvláště pro mladou generaci, která se rodí do společnosti, v níž je angličtina přítomna, jsou už naprostou samozřejmostí. „K užívání anglicismů vedou okolnosti. Mediální sféra, pracovní prostředí mezinárodních firem, vědecké týmy, to vše jsou oblasti, kde spolu působí lidé různých národností – a to se na jazyce projevuje.“

Přesná pravidla, kdy a jak slovo cizího původu použít nebo kdy je naopak příhodnější zvolit výraz český, neexistují. „Volba výrazových prostředků by měla být vhodná k situaci, prostředí a adresátovi naší promluvy nebo textu,“ radí Nová, podle čeho slovník vybírat. Když tedy mladý manažer své- mu kolegovi řekne, aby na meeting připravil draft budgetu nebude na tom nic neobvyklého a nesrozumitelného, pokud to samé, až bude vyprávět o práci, neřekne i na návštěvě u babičky. „Nejdůležitější je, aby si lidé rozuměli,“ uvádí jediné základní pravidlo Nová. A ještě je nutné dodat jednu radu – mít na paměti, s kým má člověk tu čest. Zkuste jazykovědci popřát – a to jsme si půjčili právě z angličtiny –, aby měl hezký den (have a nice day). „Zaručeně mi ho tím zkazíte!“ varuje Prošek.

Vyšlo v příloze Pátek v Lidových novinách v lednu 2017 

Divně hezký Sherlock

Kult nejznámějšího detektiva trvá už sto třicet let. Nejnovější epizody televizního seriálu Sherlock však vytvořily kult sám o sobě. Od 19. století dostal Sherlock Holmes tisíce podob, proč mu ta současná kazí pověst a proč jsou dnes role sociopatů v módě?

Ještě před pár lety jej málokdo znal, a dnes je díky roli nejslavnějšího detektiva všech dob sám jedním z globálně nejznámějších herců. Uhrančivou tvář Benedicta Cumberbatche stoprocentně znáte, i když jste seriál Sherlock z produkce britské veřejnoprávní televize BBC neviděli – ani před sedmi lety při premiéře první řady, ani letos v lednu, kdy čtvrtá série běžela i v České televizi. Jen v Británii její první díl na Nový rok vidělo na osm milionů diváků a fanouškovská báze je hlavně mezi ženami tak silná, že si pro sebe vymyslely nepříliš lichotivě znějící přezdívku „cumberbitches“.

Na sociálních sítích a v internetových fórech to bzučí reakcemi a fanoušci už nyní přicházejí s teoriemi, zda se chystá řada pátá a jak by se osud Sherlocka Holmese mohl odvíjet dál. Zanedlouho se jistě objeví řada výtvorů „fanfiction“, ve kterých si fanoušci sami napíší jeho pokračování. Tvůrci by se jimi mohli nechat inspirovat, jak už to ostatně během dvouleté pauzy mezi druhou a třetí britskou sérií jednou udělali. Nechali se pohltit ohlasem publika, odklonili se od původní předlohy a Sherlock nabral docela jiný směr, který sledovala i čtvrtá řada. Otázkou však je, jestli by miliony diváků k obrazovkám dokázala nalákat i řada pátá. Mnozí totiž v drogově závislém pošukovi nejnovější série marně hledají elegantního charismatického podivína, který jim uhranul v prvních dílech z roku 2010.

„Dochází k zbytečné ambiciózní překombinovanosti, kdy se z něčeho zábavně chytrého stává cosi efektně chytráckého,“ vyjádřil své zklamání z nového Sherlocka filmový kritik a autor serveru Ještě větší kritik Kamil Fila. Buď jak buď, mánie kolem nejnovějšího zpracování klasické fiktivní postavy geniálního detektiva dokonale zapadá do její více než stoleté a mimořádně bohaté historie.

Divně hezký Sherlock Benedict Cumberbatch a Martin Freeman jako doktor Watson

Kouzlo sociopata

Sherlock Holmes, kterého britský spisovatel sir Arthur Conan Doyle poprvé představil v románu Studie v šarlatové roku 1887, stojí v Guinnessově knize rekordů jako nejčetněji zpodobněná fiktivní postava v historii. Detektiv v tvídovém saku, lovecké čepici a s bentkou v koutku úst se dodnes objevil v přibližně třech stech romá- nech, tisíci povídkách a jeho role se ve dvou stovkách filmů chopilo na sedmdesát herců. Častěji adaptovaná jsou snad už jen díla Williama Shakespeara nebo bible. Nová sherlockovská televizní série tak byla jen další v řadě, navíc přišla pouze rok po komerčně poměrně úspěšném filmu Sherlock Holmes s Robertem Downeym Jr. a Judem Lawem v hlavních rolích. Lavinu diváckého nadšení, kterou moderní Sherlock hned po uvedení na obrazovky strhl, proto čekal asi jen málokdo. I přes nesčetné množství současných seriálů a stále vznikajících nových se Sherlock stal jedním z nejsledovanějších.

Kult Sherlocka Holmese od jeho vzniku nikdy nezanikl, nyní se ale zrodil Sherlock 21. století. Zasazení příběhu do současného Londýna namísto viktoriánské Anglie, z čehož měli mnozí fanoušci zpočátku obavy, se nakonec vyplatilo. Plynové lampy nahradily neonové billboardy, kočáry troubící taxíky a pověstnou fajfku nikotinové náplasti. Sherlock čile smskuje, tweetuje a surfuje po internetu, neztratil ovšem nic ze svého důvtipu a brilantních dedukčních schopností, nad nimiž zůstá- vá rozum stát.

„Seriál přinesl nový způsob zobrazení toku myšlenek, nebo dokonce celého ,paláce mysli‘, v němž se Sherlock pohybuje,“ vyzdvihl silné stránky seriálu Fila. Nový Sherlock staví na protagonistovi a příbězích původního díla, které nepřestaly bavit ani po sto třiceti letech, a v kombinaci s moderními technologiemi, suchým britským humorem a špičkovou filmařskou technikou měl nakročeno k úspěchu. Pravděpodobně by se z něho ale nestal takový trhák, nebýt jeho představitele Benedicta Cumberbatche, který je naprosto uvěřitelný, když prohlašuje větu vystihující moderní pojetí Sherlocka Holmese: „Nejsem psychopat, ale vysoce funkční sociopat.

Jen pro vysvětlení: psychopatem slovník cizích slov označuje osobu trpící duševní poruchou, zatímco sociopat je člověk vykazující sní- ženou schopnost učit se normálnímu sociálnímu chování, zastává asociální postoje a způsoby chování. „Cumberbatchovi se intelektuálům, které kdy ztvárnil, podařilo vtisknout jistý sex-appeal, což je dost neobvyklé. Pokud by tito hrdinové nebyli tak ‚divně hezcí‘, tedy neměli jeho fyzické dispozice, připadali by nám čistě nesnesitelní,“ vysvětluje Fila, čím si Cumberbatch získal srdce diváků. Zásluhu na úspěchu seriálu nelze odepřít ani Martinu Freemanovi, známému ze sitcomu Kancl nebo filmu Hobit, který v Sherlockovi ztvárnil jeho nerozlučného přítele doktora Johna Watsona, přičemž „chemie“ panující mezi oběma herci dává příběhu náboj a spád.

První podoba Sherlocka od Sidneyho Pageta z 19. století

Rytíř viktoriánské doby

S moderním Sherlockem došlo k zopakování historie. Podobnou vlnu euforie totiž vyvolal už ten první z 19. století. Kdyby A. C. Doyle tušil, co jeho postava detektiva způsobí, asi by ji ani nevytvořil. Čtenáři se do něj zamilovali na stránkách magazínu The Strand, kde se objevil v povídce Skandál v Čechách (1891), a každý měsíc čekali na další příběh s oblíbeným hrdinou.

Doyle však jejich lásku k Sherlockovi nesdílel. Chtěl se věnovat vážnější literatuře a za svůj život napsal řadu historických románů, divadelních her i poezie, jeho ostatní díla ale mezi sherlockovskými romány zapadla a jeho jméno bývá spojováno výhradně s Velkým detektivem. Doyle svůj vztah k Sherlockovi přirovnal k husí paštice, které se jednou tak přejedl, že mu bylo špatně, a v roce 1893 proto v příhodě Poslední případ nechal detektiva svrhnout do hlubin vodopádů. To, co se odehrálo poté, ale nečekal. Sherlockov- ští fanoušci se vzbouřili, na dvacet tisíc čtenářů zrušilo své předplatné a zasypali Doyla naštvanými dopisy, v jednom z nichž ho fanynka oslovila „vy surovče!“.

Magazín byl před bankrotem a Doyle se proti své vůli musel k Sherlockovi vrátit. Novelu Pes baskervillský zasadil do doby ještě před jeho smrtí. Tento jednorázový počin ale fanouškům nestačil, a tak se v roce 1903 v souboru povídek Návrat Sherlocka Holmese objevil detektiv opět na scéně s tím, že svou smrt tehdy jen fingoval. Nakonec Kánon, jak se Doylovo dílo s postavou Sherlocka Holmese nazývá, čítá celkem čtyři romány a šestapadesát povídek.

Sir A. C. Doyle Sherlocka vytvořil v době, kdy byl žánr detektivní literatury ještě v plenkách. Holmes nebyl úplně prvním detektivem, inspirací pro něj byla postava Dupina Edgara Allana Poa, stal se ale synonymem pro detektiva a žádný jiný už ho od té doby nepřekonal. „Sherlock vznikl v tu pravou chvíli. V Londýně tehdy řádil sériový vrah Jack Rozparovač a londýnská společnost toužila po nějakém podobném detektivovi, který by tuto dodnes neuzavřenou kriminální záhadu vyřešil,“ vysvětluje Vít Kašpar, holmesolog – tak se říká člověku zabývajícímu se studiem života a díla Sherlocka Holmese. „Je vlastně rytířem své doby.“

221B Baker Street v Londýně

Skutečný a nesmrtelný

Odezva fanoušků by se dnes už dala pochopit. Podobné emoce vzbuzuje mnoho děl a v době internetu má každý otevřený prostor k jejich vyjádření a výměně názorů. Ve viktoriánské Anglii to ale bylo něco dosud nevídaného a slovo „fanoušek“ tehdy ani neexistovalo. Postava Sherlocka Holmese tak stála za vznikem jednoho z prvních fandomů. Dům s číslem 221B na Baker Street, ve kterém Sherlock Holmes a doktor Watson sdíleli apartmán, je vedle sídla britských premiérů a premiérek na Downing Street 10 nejznámější londýnskou adresou. Jmenuje se podle ní i první společnost Sherlocka Holmese Příležitostní detektivové z Baker Street, která vznikla v roce 1934 v New Yorku. Dnes jich působí již přes 250, a to po celém světě včetně Indie, Japonska i Česka, a jejich členové se v nich věnují vědecké disciplíně zvané holmesologie a hrají takzvanou Velkou hru – snaží se rozluštit záhady kolem postav Sherlocka a doktora Watsona.

Za zakladatele oboru se považuje anglický páter Ronald Knox, který sepsal desatero pro psaní detektivek a jako první ve své studii vylí- čil Sherlocka a Watsona jako lidi z masa a kostí. Holmesology po celém světě od té doby spojuje přesvědčení, že detektiv skutečně žil. Někteří se i domnívají, že stále ještě žije, jelikož v Kánonu není jediná zmínka o jeho úmrtí. Jako datum Sherlockova narození se udává 6. leden roku 1854, což znamená, že před dvěma týdny by mu bylo 163 let. Čeští holmesologové se na jeho počest i sešli, aby jeho narozeniny společ- ně oslavili.

Detektivovi fanoušci však nejsou jediní, kdo v jeho opravdovost věří. Z britského průzkumu z roku 2008 vyplynulo, že nadpoloviční většina dotázaných jej považuje za reálnou osobu. Holmesologové zastávají také jednotný názor, že Kánon napsal sám John Watson, ostatně pří- běhy o Sherlockovi jsou psané z jeho pohledu, a sir A. C. Doyle byl pouze Watsonovým literárním agentem.

Stovky tváří Velkého detektiva

Důvod, proč tisíce lidí po celém světě propadly kouzlu Sherlocka Holmese, spočívá převáž- ně v tom, že to není žádný dokonalý akční hrdina – jako například další britská kulturní ikona James Bond –, ale uvěřitelná postava, s níž se člověk může ztotožnit. „Doyle vytvořil velmi reálnou postavu s mnoha obdivuhodnými vlastnostmi, ale i řadou nectností, kterými ho zlidštil a přiblížil čtená- řům,“ vysvětluje prezident České společnosti Sherlocka Holmese Aleš „AleSH“ Kolodrubec.

Doyle navíc do knih zahrnul nespočet detailů, z nichž zapálení holmesologové rozplétají rébus Sherlockova života. Osobnost velkého detektiva oplývá řadou specifických atributů. Jedinečné je jeho logické uvažování a pozorovací schopnosti. Na základě cigaretového popela nebo klobouku dokáže velmi přesně vykreslit povahu či osobní historii jeho majitele a popsat, co se stalo na místě činu – a k tomu potřebuje i svou všudypřítomnou lupu. Má řadu různorodých zájmů, provádí excentrické laboratorní pokusy, ale také rád hraje na housle. Nechybí mu však ani fyzická zdatnost a čas od času se nezdráhá vyřídit si to s protivníkem holýma rukama.

Podobu Sherlocku Holmesovi dal poprvé Sidney Paget, který původní Doylovy příběhy ilustroval, řadu vlastností a zvyků získal ale až s pozdějšími adaptacemi. Například památná fráze „Jak prosté, můj milý Watsone“, která k příběhům Sherlocka Holmese neodmyslitelně patří, v Kánonu nikdy nezazněla. Doyle sice často používal „jak prosté“ či „můj milý Watsone“, nikoli ovšem obojí dohromady. Jedna z mnoha teorií toto spojení připisuje americkému herci Williamu Gillettovi, který Sherlocka Holmese ztvárnil jako jeden z prvních na divadelním jevišti. Za to, že si Sherlock začal žít svým vlastním životem, si může Doyle tak trochu sám, když Gillettovi údajně napsal: „Můžete ho oženit, zavraždit, udělat s ním zkrátka cokoli, co se vám zlíbí.“

Co adaptace, to jiná tvář Sherlocka Holmese. Za sto třicet let působení se mu dostalo nespočtu podob a osudů. Existuje několik animovaných verzí pro děti, například v té japonské Sherlock Hound vystupují místo lidí psi. V televizním pořadu Sherlock Holmes ve 22. století se detektiv podíval do budoucnosti, ve filmu Sherlock Holmes ve Vídni se zase léčí z drogové závislosti u Sigmunda Freuda. V ruském zpracování z 80. let si hlavní postavy zahrály ženy v rolích Shirley Holmesové a Jane Watsonové. Komedie Soukromý život Sherlocka Holmese si do hledáčku vzala detektivův podivuhodný vztah k ženám. Mezi fanoušky koluje takzvaná „konspirace Johnlock“, v níž se spekuluje, zda Sherlock s Watsonem nebyli homosexuální pár. V době, kdy Doyle svá díla psal, byla ještě homosexualita v Anglii nelegální. Holmesologové ale proti této teorii brojí a zdůrazňují, že se jednalo pouze o pevné přátelství dvou gentlemanů.

Filmy režiséra Guye Ritchieho Sherlock Holmes a Sherlock Holmes: Hra stínů z roku 2009 a 2011 zase Sherlocka představily jako viktoriánského Jamese Bonda, kdy Robert Downey Junior používá více své pěsti než důvtip. Jedno z nejznámějších filmových zpracování s Basilem Rathbonem v hlavní roli přišlo s originálním pojetím zasadit příběh do současnosti, jíž tehdy byla 30. a 40. léta, a Sherlock v něm čelí nacistům. Sloužilo jako inspirace pro již zmíně- ný seriál Sherlock, který se odehrává v současném Londýně, a ten zase pro americkou verzi seriálu Jak prosté z roku 2012 ze současného New Yorku. V tom si roli doktora Johna Watsona zahrála herečka Lucy Liu. Za vůbec nejlepšího představitele Sherlocka Holmese je považován britský herec Jeremy Brett, který ho v letech 1984 až 1994 ztvárnil v jednačtyřiceti příbězích. Pro pochopení postavy měl vypracovanou složku s veškerý- mi Sherlockovými vlastnostmi a zvyky, a kdyby předčasně nezemřel, natočil by celý Kánon. Brettovi jde překvapivě v patách ruský herec Vasily Livanov, který se Sherlocka chopil v letech 1976 až 1986. Přičítá se mu, že detektiva vystihl lépe než mnozí britští představitelé, a za svůj výkon si jako vůbec první ruský herec vysloužil Řád britského impéria.

Filmy Guye Ritchieho

Poptávka po abnormálu

Holmesologové všechny sherlockovské adaptace bedlivě sledují, ne vždy z nich ale mají radost. „Jde mi o úctu tvůrců k předloze a zachování jejího ducha,“ říká Kolodrubec, podle čeho nová zpracování hodnotí. Původní charaktery postav se ale s množstvím různých provedení začínají vytrácet a zdaleka ne všechny dělají Sherlocku Holmesovi dobré jméno. Málokdo ze současných fanoušků je však znalý originálního Kánonu, aby dokázal bezpečně rozpoznat, co je pravý Sherlock vlastně zač. „Záměr přenesení příběhu do 21. století se mi líbil, postupem času ale začal seriál žít vlastním životem a duchu Kánonu se vzdaloval,“ vyjádřil se k seriálu BBC Kolodrubec. „Navíc začal příliš akcentovat Sherlockovy špatné vlastnosti, a tím negativně ovlivnil současný pohled na jeho osobu.“

Do povědomí veřejnosti se nyní detektiv stále víc zapisuje jako asociál a narkoman, jak ho představuje nejnovější řada seriálu BBC. K původnímu Sherlocku Holmesovi má ale tato podoba daleko. „Není to žádný arogantní studený čumák ani sociopat,“ zdůrazňuje holmesolog Kašpar. „Přes své staromládenecké a podivínské chová- ní je to stále viktoriánský gentleman a rozhodně má emoce.“

Holmesologům obzvláště vadí jeho závislost na kokainu, jelikož v Kánonu se jednalo pouze o Sherlockův občasný kontrolovaný zlozvyk, a v té době šlo navíc o legální látku. Podle odborníků není také na místě Sherlocka označovat za misogyna, který má negativní vztah k ženám. Oproti tomu se postava Johna Watsona, jak jej ztvárnili v poslední době například Jude Law nebo Martin Freeman, začíná opět přibližovat pravému doktorovu charakteru. Watson totiž není žádný obtloustlý trouba, jak byl léta zažitý z dřívějších zpracování, nýbrž Sherlockův rovnocenný partner.

Současný Sherlock se možná vzdaluje původní předloze, je to ale právě jeho abnormální nepochopitelná stránka, která si diváky získala. Dokazuje to i popularita jiných nezvyklých hrdinů, jako jsou například asociální géniové v Teorii velkého třesku nebo sériový vrah pracující v řadách policie Dexter, mezi něž Cumberbatchův Sherlock dobře zapadá. „S takovými postavami se nejde úplně identifikovat, což má určitou souvislost s tím, jak nepochopitelný a zrychlený se nám jeví sou- časný svět,“ komentuje Fila, „jejich sledová- ní umožňuje vyrovnat se s unikavou podstatou chaotického světa a dodává pocit, že ho máme více pod kontrolou.“

Jak říkají holmesologové, skutečný Sherlock Holmes, ten z 19. století, je jen jeden. Každá doba ale vždy přijde s novým pojetím, jaké si aktuální společnost žádá. Jedno je však jisté: detektiv může být opětovně svrháván do propasti vodopádů, bude ovšem žít dál.

Publikováno 20. ledna 2017 v příloze Lidových novin Pátek

 

Ondřej Bank: Valčík místo lyžování

Ač ho to velmi zklamalo, bývalý alpský lyžař Ondřej Bank si díky své osobnosti, humoru a upřímnosti vybojoval druhé místo v taneční soutěži StarDance. Muselo to být pro něj velké překvapení, protože v rozhovoru, který jsme spolu dělali ještě před soutěží, se na parket zrovna nehrnul. Zaplaťpánbůh za to, že se mu nakonec tak dobře vedlo, protože jsme mohli zhlédnout, jak se sjíždějí schody na lyžích. Myslím, že kdybychom rozhovor dělali teď, možná by Ondřej přehodnotil, co bude po ukončení lyžařské kariéry dělat dál…Velké gratulace! 

Lyžař Ondřej Bank letos v únoru ukončil svou závodní kariéru, o adrenalin ale nemá nouzi. Druhou říjnovou sobotu totiž jako jeden z účastníků odstartuje osmou sérii taneční soutěže StarDance. ,,Jsem takový sebetrýznitel,“ říká o sobě Bank, který se po řadě těžkých pádů na lyžích nyní týrá na tanečním parketu.

Ondřej s první taneční partnerkou Kamilou (zdroj: Obrázky Google)

Nemrzí vás, že si vás lidé v poslední době nejvíc spojovali s vaším neblahým pádem na loňském mistrovství světa v alpském lyžování? 

Zrovna dneska se mě na to zase někdo ptal (smích). Trochu mně přišlo líto, že o dva týdny dříve jsem byl třetí na Světovém poháru v Kitzbühelu. V lyžařském světě je to velký úspěch a pro mě osobně to hodně znamenalo. Jenže se o to nikdo moc nezajímal. Chápu ale, že i mediálně je ten pád prostě atraktivnější. S tím já nic nenadělám, jsem ale taková povaha, že to ani moc neřeším.

Změnila nehoda nějakým způsobem váš přístup k lyžování, kariéře nebo životu obecně?

Ne, nebyl to nijak zlomový bod. Blížil jsem se konci svého lyžařského života a skončil bych tak jako tak. Navíc to nebyl ani zdaleka můj nejhorší pád, jen byl nejvíc vidět. Roli hrála i ztráta vědomí, protože ta to vždycky dělá děsivější. Pro mě to ale nebylo zase tak hrozné, to nejhorší si nepamatuju. Já těch pádů a zranění měl předtím opravdu hodně a třeba mnohem horší bylo, když jsem měl otevřenou zlomeninu holenní kosti a nadvakrát zlomenou lýtkovou a viděl jsem, jak mi noha plandá mimo kloub. Z tohoto pádu jsem si odnesl ,,jen“ zlomený kotník a ještě ten večer jsem jel z nemocnice s kamarády na kafe. Pravda ale je, že trvalo dlouho, než jsem se dal do kupy a ten kotník cítím dodnes.

Záznam z toho sjezdu jste stále ještě neviděl?

Viděl jsem příčinu, protože jsem se snažil přijít na to, co a proč se stalo. Ve chvíli, kdy už jsem ale letěl vzduchem, jsem to stopnul. Po všech těch zraněních mi není příjemné dívat se na někoho, jak padá. Ani na sebe, ani na nikoho jiného. První úraz jsem měl v šestnácti a od té doby vím, že nejdůležitější je být zdravý.

Snímek vašeho hrozivého pádu vyhrál letošní World Press Photo v kategorii sport. Nevadí vám to?

Je to zvláštní. Ne, že by ta fotka ve mně vyvolávala nějaké pocity, to vůbec ne. Na vernisáži mi ale všichni gratulovali. Přišlo mi to hodně vtipný. Nemají mi přece k čemu gratulovat, vždyť já to tenkrát naprosto pokazil! Výhru jsem ale přál fotografovi Christianovi Walgramovi. Je to milý a skromný chlapík a bylo vidět, že z ní má opravdu radost.

Když jste ten závod tenkrát nevyhrál, tak teď zvítězila alespoň fotka. I tak se to dá brát.

S kamarády jsme se o tom bavili a říkali jsme, že to zkrátka byla vítězná jízda. Akorát že mě vítězství opustilo a skočilo na fotografa.

Čeká vás soutěž StarDance, takže se pozornost nejspíš konečně přesune od toho pádu jinam.

Upřímně nevím, co je horší. Jsem sebetrýznitel a úspěšně v tom pokračuju.

Proč jste na to kývnul?

Když jsem se o tom bavil s lidmi kolem, všem to připadalo jako skvělý nápad. Říkali, že ta soutěž má kolem sebe pozitivní auru a já se nechal trochu unést. Jenže jsem nevěděl, do čeho jdu. Asi proto jsem teď tak překvapený, co to všechno obnáší. Rád zkouším nové věci. I proto jsem skončil s lyžováním, abych se mohl věnovat něčemu jinému. Chci, aby můj život byl pestrý, tak do toho tanec docela pasuje. Jestli ale není až moc pestrý…

Manželka vás prý nechtěla do soutěže pustit.

To vzniklo ještě před tím, než jsem se do StarDance vůbec dostal. Bavila se o tom s kamarádkami, že kdybych tam náhodou šel, nelíbilo by se jí to, protože tanec je hodně intimní a také se proslýchalo, že v té soutěži probíhaly různé aférky. Teď je s tím ale smířená a je to v pohodě. Naopak mi řekla, že když už tam teda jsem, že nesmím udělat ostudu a vypadnout hned v prvním kole.

Jak to zatím jde?

Je to zajímavé a jsem překvapený, že mě tanec docela baví, i když jsem naprosto netaneční typ. Není to můj oblíbený druh zábavy.

Chodil jste jako mladík do tanečních?

Já si na to ani nepamatuju, ale spolužák mi tvrdí, že jsem byl v tanečních jenom jednou a pořád jenom koukal na holky.

Pomáhá vám nějakým způsobem, že jste bývalý sportovec?

Najdete tam některé podobné prvky. Koordinaci, rytmus, i když v lyžování je to trošku jinak. V tanci se také hodně intenzivně trénuje.

Cítíte se v dobré kondici?

Trochu trpí záda a kolena. Ale po tom, co jsem přestal lyžovat, jsem se potřeboval hýbat. Je super, že zas pravidelně sportuji.

Co je pro vás nejtěžší?

Úplně všechno! Třeba vypadat jako chlap, být ten narovnaný sebevědomý frajer s hlavou nahoru. Já se hodně hrbím. No a vrtění zadkem, to je katastrofa! Standard by ještě šel, ale jakmile dojde na to nakroucání v latině. (povzdychne si)

A co vás naopak baví?

Kamča (taneční partnerka Kamila Tománková – pozn. aut.) mě moc nechválí, tak jedině, co si myslím sám v duchu, že není tak špatný… Asi valčík.

Zdá se mi, že to mají muži těžší. U žen tak trochu stačí, aby je partner dobře vedl, a už to nějak jde…

To rozhodně. Každý den se o tom bavíme, kdo to má těžší – teď myslím doma. (smích) Když není partnerka úplné poleno, tak to ženy mají v tanci lehčí.

Máte z tréninků už nějaké neobvyklé zážitky?

Těch je hodně. Zatím jsem ale Kamče naštěstí moc neublížil. A ona mi naposledy dala do zubů, což jsem si ale zavinil sám.

Na soutěžení jste jako závodník zvyklý. Je to teď jiné? Jste třeba nervózní?

Já nejsem stresař a na lyžích jsem nikdy nijak zvlášť velkou nervozitu necítil. Teď to pro mě ale stres bude! Ne kvůli tomu, jak dopadnu, ale prostě proto, že jdu tančit. Já bych se necítil úplně ve své kůži ani na diskotéce natož tady. Pracuju ale na tom, jak to překonat a snažím se to brát tak, že to bude legrace a užiju si to.

Považujete nějaký pár za obzvlášť velkého konkurenta?

Já jsem sám sobě největším konkurentem.

Doteď jsme vás vídali převážně ve sportovním, jak se cítíte v tanečních kostýmcích?

To je jedna z dalších věcí, kterou jsem naprosto nedomyslel. To mi ze začátku bylo hodně nepříjemné a oblékání ,,bodýčka“ bylo prostě hrozný. Vůbec jsem netušil, kde se to zapíná! S Romanem Zachem (herec a další z účastníků StarDance) jsme vyhlásili stávku proti bodýčkům, že je nosit nebudeme. Nevím ale, jestli se nám podaří vyhrát.

Co přijde, až soutěž skončí?

Budu se víc věnovat rodině. Mám dvouměsíčního syna a chci si užít, jak kluci vyrůstají. Je to fascinující. U Alberta jsem odchytával útržky, snažil se ho brát na závody, jak to jen šlo.

Byl byste rád, kdyby z nich vyrostli vrcholoví sportovci?

Chci, aby sportovali, uměli různé sporty a sport je bavil. Ale také chci, aby měli širší obzor, než jsem měl já, a sami se rozhodli, co budou dělat. Jestli budou sportovat nebo třeba hrát na trumpetu.

Vy jste tu možnost volby neměl?

Moc ne. Odmalička jsem měl sportovní výchovu. (Ondřeje Banka trénoval jeho otec Ivan, pozdě- ji bratr Tomáš -pozn. aut.)

Když víte, jak sport může být plný úrazů a vlastně nebezpečný, nechal byste syny závodit?

Myslím, že by mi to asi nevadilo. Jezdit v autě je také nebezpečné. Kdyby se tomu opravdu chtěli věnovat, neodrazoval bych je.

Chybí vám lyžování?

Trošku jo. Občas si říkám, že by bylo hezký ještě lyžovat, ale už jsem v jiném světě a ten mě také baví. Adrenalin mi úspěšně nahrazuje tanec. Plánuji také, že budu jezdit na lyžích freeridy a užiju si hory trošku jinak. Takže adrenalinu bude ještě dost.

Jak těžké bylo rozhodnutí ukončit kariéru?

Bylo, samozřejmě. Lyžování jsem se věnoval dvacet let, je to obrovská součást mého života a udělat ten jeden velký krok bylo těžké. Rozhodnutý jsem byl už dlouho. Původně jsem chtěl skončit už po olympiádě v Soči. Nakonec si to ještě o rok prodloužil.

Splnil jste si všechno, co jste v lyžování chtěl dokázat?

Poslední dva roky, olympiáda a Světový pohár v Kitzbühelu, byly naprosto fantastické. Byl to pro mě ohromný zážitek, uvědomil jsem si, že jsem dobrej a že mám na to vyhrávat…takže svým způsobem nesplnil. Ale jsem hodně spokojený.

Po zlaté medaili jste netoužil?

Vlastně ani ne. Na olympiádě v Turíně v roce 2006 jsem se dostal výš, než jsem myslel, že se kdy dostanu. Takže to šesté místo bylo, jako bych vyhrál zlatou. Cítil jsem se ohromně naplněný. A od té doby jsem stoupal stále výš a tím také zjistil, že na to mám. Až tehdy se objevila ta pravá chuť vyhrávat, a proto jsem do toho šel tu poslední sezónu. Už bylo ale pozdě.

V pětatřiceti letech jste v podstatě ,,v důchodu“ a přitom máte ještě celý život před sebou. Jak s ním naložíte?

Baví mě spousta věcí. Proto jsem se i pustil do vlastní lyžařské značky Vagus.Jenže když jsem lyžoval, už na nic moc jiného nebyl čas. Proto teď vyloženě vítám, že se budu moct věnovat i něčemu novému. Mám plány s Vagusem a k tomu ještě asi pět dalších nápadů a těším se, až je zrealizuji.

Ondřej Bank Narodil se 27. října 1980 v Zábřehu na Moravě. Je mnohonásobným mistrem České republiky. Dříve byl úspěšný především ve slalomu, později se prosadil ve sjezdových disciplínách. Mezi jeho největší úspěchy patří 3. místo v superkombinaci ve Světovém poháru v Beaver Creeku (2007) a třetí místo ve stejné disciplíně v Kitzbühelu (2015). V únoru 2016 ukončil lyžařskou kariéru.

Publikováno v Lidových novinách 24. září 2016.

Proč si hrají dospělí

Na chvíli se ocitnou v kůži Voskovce a Wericha. Nebo spíš Genzera se Suchánkem. Ale o herectví jim nejde. Čím dál více Čechů propadá kouzlu kurzů improvizace kvůli tomu, aby se odnaučili ostychu, aspoň na chvíli v sobě vypnuli autocenzora a získali nové dovednosti pro svou práci.

,,Od té doby, co dělám impro, je v mém životě všechno jinak,“ vyprávěla mi kamarádka Veronika a já neměla tušení, o čem mluví. Tím ,,imprem“ myslela kurzy improvizace, na které chodí už půl roku.

O fenoménu jsem najednou začala slýchat ze všech stran z různých koutů republiky a několikrát jsem při procházce parkem narazila na skupinku dospělých, jak třeští a hrají si jako nějaké přerostlé děti. Vypadali jako tlupa herců nějakého ochotnického divadla, již se rozhodli, že si ještě chtějí užít posledních paprsků léta a zkoušku svého posledního kusu svolali do parku. Ve skutečnosti to byli obyčejní lidé s obyčejnými povoláními – jen s tím rozdílem, že jejich koníčkem se stalo to „impro“ čili improvizační divadlo.

Workshop improvizace

Při mírně závistivém pohledu na tu rozjařenou skupinku jsem si usmyslela, že přijdu na to, co na té improvizaci vlastně je, že k ní lidé ve svém volném čase utíkají. Nabídka se ukázala překvapivě široká, což svědčí o tom, že kolem „impra“ se v Česku rozvinula ucelená infrastruktura. Lekce dnes pořádá snad každé druhé kulturní centrum v republice a docela běžně se objevují v nabídce vzdělávacích a rekvalifikačních kurzů. Vznikají i školy a spolky zaměřené ryze na improvizaci. V hlavním městě je tou největší ImproInstitut, v každém větším městě se nějaká podobní najde, například v Bafni v Brně, Paleťáci v Hradci Králové či Impro Academy v Ostravě. Když ImproInstitut před třemi lety otevřel svůj první kurz, přišlo na něj čtrnáct zájeců. Letos otevře tříd šest o stovce žáků.

Zjistila jsem tedy, že se můžu zúčastnit jednodenních workshopů, delších letních škol, celoročních kurzů, zajít na představení nebo dokonce na něco, čemu sběhlí říkají improvizační zápas. Než seberu odvahu přímo zápasit, zvolila jsem pro začátek raději večerní lekci a jedno pozdně letní pondělí se s dalšími třiceti lidmi, kteří se před tím nikdy neviděli, sešla v pražském parku Stromovka. Vedoucímu workshopu jsem se představila jako novinářka, která by ráda z dálky pozorovala dění a pak činnost čtenářům pospala. Věnoval mi však jen nechápavý pohled a já si říkala, že zřejmě zapomněl, že jsme se na tom předem domluvili. ,,To nepřichází v úvahu, musíte si to na vlastní kůži vyzkoušet,“ naléhal Ondřej Nečas. ,,Jsem introvert a mám vadu řeči,“ odvětila jsem s mylnou představou, že kvůli tomu přece nemůžu hrát divadlo. Nečas na to však měl jiný názor: ,,A v čem je problém?“

A tak jsem už za chvíli stála s ostatními v kroužku, plácala se rukama do kolen a vydávala zvuky, které se v mých představách ozývají povětšinou leda tak v džungli. Mladík vedle mě louskal prsty a kukal jako kukačka. Měli jsme totiž za úkol – prý na rozehřátí – společně pomocí svého těla a hlasu vytvořit pralesní orchestr. Na lekci jsem jela rovnou z práce po osmi hodinách za počítačem v kanceláři a nenapadlo by mě, že ještě než přijedu domů a zapnu pračku, budu pobíhat po parku a vřeštět jako opice.

 

Divák režisérem

Improvizace patří k divadelním disciplínám, kdy představení vzniká přímo na jevišti na základě podnětů od diváků a spoluhráčů. V Česku má dlouhou tradici, věnoval se jí Vlasta Burian nebo dvojice Jiří Voskovec s Janem Werichem. V současnosti k oblíbeným improvizátorům patří třeba herci Jaroslav Dušek či Simona Babčáková z Dejvického divadla a nejeden divák se s improvizací jistě setkal v populárním televizním pořadu Partička s Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem.

Profesionální i amatérské divadelní soubory mívají v repertoáru improvizační show nebo takzvané zápasy, kdy se dva týmy hráčů utkávají v improvizaci a diváci rozhodují, který z nich si se zadanými úkoly poradil nejlépe. V improvizaci se diváci běžně stávají součástí představení a sami si ho režírují. Zadávají hercům témata či prostředí, ve kterých se příběh bude odehrávat a dostávají tak důkaz, že nic není předem nacvičené a vše vzniká až na jevišti ,,V dnešní době se lidé můžou snadno podívat na jakýkoli film nebo pořad, na který mají zrovna chuť. Hledají proto něco nového a chtějí být přímo u toho, když umění vzniká,“ vysvětluje si Martin Vásquez, zakladatel školy improvizace Impro Institut a herec v improvizačním souboru Just!Impro, proč zájem o představení mezi lidmi roste.

V jedné z oblíbených disciplín například účastníci vyprávějí stejný příběh, každý však v jiném žánru, které určí publikum – zcela běž- ně se mezi návrhy objevuje pornografický či němý film. Diváci schválně navigují herce do extrémních situací a jsou zvědaví, jak si v nich poradí. ,,Když se improvizace daří, lidé jsou fascinovaní stejně, jako když se dívají na provazochodce na laně, který předvádí něco ‘,nemožného’,“ všímá si Vásquez reakcí z hlediště. ,,Pokud se výstup zrovna nepovede, může se člověk s hercem ztotožnit, protože v našich životech se toho také spoustu nedaří, a inspirovat se, že i přes neúspěch je třeba se nevzdat a zkoušet to dál.“

Ty stovky Čechů a Češek však nechodí na kurzy improvizace, aby se z nich staly příští Werichové, Genzerové či Babčákové. V tom kouzlo těch seancí v parku není. ,,Původně jsme kurzy chtěli pojmout jako divadlo, všimli jsme si ale, že lidé stojí o něco úplně jiného – najít sami sebe,“ vypráví Vásquez. A tak se zrodila myšlenka, ostatně v zahraničí už notně odzkoušená, zaměřit improvizaci výhradně na pomoc v osobním rozvoji účastníků či jako terapii. Na Vásquezových kurzech se v jedné skupině setkávají manažeři, vědci, programátoři, učitelky, uklízečky… Sociální postavení nehraje žádnou roli a jedinou roli, kterou účastníci mají, je být sám sebou. ,,Improvizace je pro mě terapie hrou,“ vysvětluje majitelka obchodu se starožitnostmi a členka improvizační skupiny Veronika Benešová, co přináší jí osobně. ,,Člověk se toho o sobě spoustu doví, může na sobě pracovat, děje se to ale tak nějak přirozeně, nenuceně a ještě se pořádně nasměje.“

Lekce improvizace jsou založené na hře. V některé účastníci rozpohybují své tělo a hlasivky, v jiné si vyprávějí příběhy či něco předvádí ostatním. Každá je zaměřená na odlišnou aktivitu, vše ale vzniká spontánně ,,tady a teď“. ,,Při improvizaci si lidé plní šuplík svých dovedností a když se v životě ocitnou v určité situaci, tak do toho šuplíku sáhnou a použijí ji,“ vysvětluje lektor improvizace a vystudovaný elektrotechnik Ondřej Nečas, že co se lidé na kurzech naučí, se jim může hodit doma, v práci, při řešení problémů či v komunikaci se svými blízkými.

Chyby povoleny

Po tom, co náš pralesní orchestr utichl, jsme se pustili do známé hry na asociaci. Jeden člověk v kroužku řekne slovo a vedle stojící na něj reaguje vyřčením toho, co jej napadne jako první. Od slova pes jsme se brzy dostali k naběračce, rodičům, větrným mlýnům a končíme až ve hvězdách. ,,Asociace jsou o nastartování myšlení, umění pohotově reagovat. Člověk se ale také dostává ven z krabice svého každodenního života, dává prostor kreativitě a novým způsobům myšlení,“ objasňuje podstatu této aktivity Nečas.

Má ovšem ještě jednu úlohu: padají zde tabu. Reakce jsou rychlé a spontánní, člověk nemá čas na rozmyšlenou nebo obavy, co si o něm ostatní pomyslí, že se mu pod určitým výrazem vybavila myšlenka, kterou by většina přihlížejících asi nečekala. A tak se mezi odpověďmi v naší hře brzy objevil sex, výkaly nebo vražda a o další erotické či ne zrovna líbivé výrazy vskutku nebyla nouze. ,,V běžném životě v sobě máme neustále zapnutý systém autocenzury, který je daný morálními a společenskými zásadami, při improvizaci se ale vytváří bezpečné intimní prostředí, ve kterém panuje naprostá svoboda,“ říká Vásquez.

Nečas dodává ještě jedno pravidlo. ,,V improvizaci není nic špatně,“ říká. Lidé se ve svých každodenních životech neustále obávají, že udělají nějakou chybu, za kterou budou pokáráni nebo se ztrapní před ostatními. V osobním životě, ale zvláště v zaměstnání jsme pod neustálým tlakem na výkonnost, jemuž může bránit tréma, ostýchavost, pocity vlastní nedostatečnosti. Mnoha lidem naskočí husí kůže jen při pomyšlení, že by měli na veřejnosti něco prezentovat nebo být v centru pozornosti. Na lekcích improvizace se nenaučí bezchybnosti a dokonalosti, ale najdou si vlastní techniku, jak s takovou situací naložit. ,,Impro mi pomohlo i ve vypjatých chvílích, kdy není vůbec jisté, co se bude dít, najít klid, dát si čas a zareagovat bez paniky,“ popisuje chemička Jana Zemenová, co jí kurzy improvizace přinesly.

Velkou změnu na sobě zpozoroval i vystudovaný matfyzák Tomáš, který navštěvuje školu improvizace v Hradci Králové. ,,Když šla po chodbě proti mně nějaká hezká spolužačka, rychle jsem prošel kolem a koukal do země,“ vzpomíná na svá studijní léta. ,,Když jsem pak začal chodit na impro, měl jsem hrůzu z toho, že nebudu dostatečně vtipný nebo řeknu nějakou blbost. Nemohl jsem ale uvěřit tomu, že mě spoluhráči – i ty pěkné spoluhráčky – poslouchají a dokonce se smějí,“ popisuje Tomáš, který se považuje za introverta, jak se mu povedlo díky improvizaci překonat sám sebe a začal si více věřit.

Ego stranou

V improvizaci platí tři pravidla: nesnaž se být vtipný, originální a chytrý. Ač by se mohlo zdát, že právě na těchto faktorech stojí úspěšná improvizace, je tomu docela jinak. ,,Základem je týmová práce,“ uvádí věc na pravou míru Nečas. ,,Pokud se hráč snaží být extrémně vtipný nebo přijde s něčím příliš originálním či složitým, není dobrým partnerem pro spolupráci, protože pro ostatní bude těžké na něj navázat.“

I z toho důvodu se improvizační workshopy pořádají mimo jiné ve velkých korporacích, aby se mezi zaměstnanci v rámci takzvaného teambuildingu utužily vztahy a lidé se naučili spolu efektivněji spolupracovat. ,,Často přijdeme do nějaké společnosti a manažeři v oblecích na nás jen nevěřícně zírají, co to je za nesmysl,“ popisuje Nečas, jak to ve firmách na začátku probíhá. ,,Nakonec se ale pro věc většinou nadchnou i ti nejzarytější a společně vymýšlejí strategie, jak úkol vyřešit.“

V jedné z posledních aktivit workshopu jsem se svým spoluhráčem měla za úkol vyprávět příběh. Každý řekl jednu větu, která příběh posouvala dopředu, vždy však musela navázat na tu předchozí. Bylo zakázáno negovat nápady toho druhého, museli jsme je přijmout a společně dojít k nějakému závěru. Jakmile hrdinové našeho příběhu překonali všechny překážky a dobrali se ke zdárnému konci, s ním skončila i lekce improvizace. Přiznávám, že jsem byla vyčerpaná. Musela jsem být neustále ve střehu, hýbat se, zpívat (!), přemýšlet o tématech, jimiž by mě ani ve snu nenapadlo se vážněji zabývat. Pár hodin bylo nabitých více zážitky než celý dlouhý týden. Skupinu improvizátorů jsem však opouštěla v dobré náladě. Stejně jako matfyzák Tomáš: ,,Lidé přicházejí na kurzy s pocitem, že mají nějaký problém, a odcházejí s tím, že žádné nemají.“

Publikováno v příloze Pátek Lidových novin 23. září 2016

 

Humansof Prague: what’s your story?

You’ve certainly heard of Humansof New York, a collection of stories of people from the city, gathered randomly on the streets. It usually starts with a question: ,,May I take a picture of you?” and it can lead to a depth of people’s souls. In Prague we have our humans too…but I was particularly interested in one. The author, who is never seen on the photographs or talks about himself: Tomáš Princ. 

What will decide if you approch the person or not? 

On a busy street I pick someone who is visually appealing. But most of the times I approach someone sitting alone on the bench because it’s more likely that they would have time to talk.

What is their most common reaction?

Often they say ,,better not” and walk away, or they do not even look at me. In parks I’m more successful. They notice me at least and if they don’t want to talk to me, they decline in a polite way.

Does it happen that people are rude or aggresive? 

Rarely. Over the three years and thousands of encounters it has happened probably only twice. I try to explain to them why I do it – not because they look weird. But sometimes they said: ,,fuck off”.

It’s probably not a very nice feeling to be rejected many times a day…

I don’t take it personally. People have reasons to behave like that.  Maybe they have some problems in their lives or are in a hurry. I do not see inside their heads. So I better ask someone else, it’s simple.

 

When you go to the city to take pictures of people, how successful you usually are? 

On a busy street where people are constantly stopped and offered something, they often do not even listen what I say to them. About 70% of people reject. But in parks more than a half agrees.

Humansof Prague is about men, women, old people, young…Are some groups of people more difficult to talk to? 

It doesn’t work so well with businessmen for example. When I approach them near offices where they work, it rarely results in something interesting.

Often you talk to people in the last phase of their lives. Do you find any recurring thought in their stories? 

Old people usually talk about their past. Over the years I’ve also realized how many old people face solitude.

You also talk with homeless people. Do their stories have something in common? 
Homeless people are often pigeonholed. In reality each story about why people lost home is completely different.

The talks with people are often on a very peronal note. How do you achieve that within a couple-of-minute talk? 

I try to fully focus on the people I talk to. If they are open, I listen to them, look for something special in their lives, and ask for details.

Do you recall any recent story, which has particularly touched you?

There was a young boy who was abused by his dad when he was a child. He talked very openly about what it had felt like and how it’s been affecting his life. We’ve met a couple of times and maybe that’s also why it was more intense than others.
.
What do you personally get from talking to people? 

It brings together my hobbies: walking and photopraphy. Even before I used to go to the city to take pictures. And although I’m an introvert, I’ve always enjoyed talking to, and meeting, people.

For an introvert, isn’t it demanding to daily talk to strangers? 

Some days I don’t feel like doing it but I always challenge myself. Ten years ago I would not have probably been able to do it. Since then I’ve met many different people and gained more experience. After graduation I went to South Korea to teach English or to Kenya where I communciated with people in slums. Once I was back, Humansof Prague seemed like a great idea. And after three years of doing it, it truly isn’t that hard to talk to people on the street.

You hear different ideas, points of views…have any inspired you in your life?

What I get is the positive energy. And when I’m in some situation I remember for example that other people have also experienced it and I think about how they solved it. But I cannot say that it would have too big an impact on me. I started with Humansof Prague when I was 28 and that’s the age when you already have many things sorted. More than a life guidance I look for diversity of people.

Popularity of blogs of all different topics has been increasing. How do you feel like a blogger? 

Bloggers usually publicly share their lives and opinions and others can get inspired by it. My blog is different because I do not talk about myself but about others.

Bloggers are able to influence lives of many people. Your influence with a hundred thousand followers is also relevant. 

People usually follow some blogger because they can identify with them. My blog is about diversity of people and every opinion is different. People start to follow Humansof Prague because they identify with some story but next day they find a story where the person has a completely different point of view from theirs. That’s why followers of Humansof Prague must be open to difference.

For many bloggers blogging is a job. What about you? 

The first seven months it was only a hobby. In spring 2014 a Czech national newspaper (Hospodářské noviny) became a sponsor. They support me and I can devote to the blog three days a week without a need of advertisement.

Are companies interested in cooperation? 

Some companies were interested but I declined. People like Humansof Prague for its content. However, the cooperation would bring benefit to me but not to the blog. I’m grateful for the support of the newspaper because they do not comment on the content.

This year you’ve become a Blogger of the year and you’ve got support to make a printed version of the blog. Are you interested?  

Very much. At the moment I’m talking to various publishing houses and I hope it will work out.

Blog is an online medium. Do you think that it can work also as a book? 

In social media people can comment on it and it makes sense it is online in the first place. However, it has its potential as a book too. The basis is a photo and a story and this can work also in print. It will be also a honour for me to see the result of my three-year work in one piece.

Is there an additional value for readers? 

Not everyone has access to the blog online so in this way I can reach a new fan group. There are also more than a thousand of stories and the interesting ones are slowly disappearing in the amount. For the book I would choose only the most attractive ones.

A current phenomenon is that the content is born first online and only later as a book. Does it mean that internet is more successfull in reaching people?

It definitely is a good platform. But it reaches only a specific group whereas others still go for books. It’s a question of generation. The most important, after all, is the quality of content, no matter if it’s online or published.

 

Humansof Prague is a Czech version of Humansof New York. Is there any difference between them? 

Humansof – projects are all over the world but each author is different and so is each encounter with people. The form of a story with a photo can be used in many ways. Some are more focused on photography, mine for example on stories. When I go through my archive, I see big changes over time. As I’m getting more experienced in talking to people, stories get more in depth.

One of the questions you ask people is: what have you been thinking of lately? What about you? 

I focus more on work these days. I try to be critical to myself. Otherwise…I don’t even know. When I talk to people, they either talk about their work or they get more emotional and contemplate about their lives. But I’m probably not at a “philosophical”stage right now.

Tomáš Princ’s Humansof Prague 

S vlčí hlídkou

Kdysi vyhubení vlci se vrátili do českých lesů. Před dvěma měsíci se na Kokořínsku narodila další čtyři mláďata, a ochranáři i dobrovolníci vyrážejí do lesů po jejich stopách.

Do mailu jsem dostala pouze dvě geografické souřadnice: zeměpisná šířka a délka. Žádná budova nebo pamětihodnost či přírodní úkaz, podle něhož bych se mohla orientovat. A žádné další instrukce, jen čas setkání jednu červencovou sobotu v devět ráno. Začíná to dobrodružně a doufám, že ještě větší dobrodružství mě čeká – vyrážím totiž na vlčí hlídku.

Před dvěma roky se v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko-Máchův kraj, kam mě souřadnice přivedly, zalíbilo párečku vlků natolik, že se tam usadili a založili rodinu. dnes už tvoří smečku o přibližně sedmi jedincích a před dvěma měsíci k nim přibyla ještě čtyři mláďata. členové environmentální organizace Hnutí DUHA proto pravidelně jezdí do kokořínských lesů vlky monitorovat.

Letošní přírůstek do kokořínské smečky

Na podobné vlčí hlídky vyrážejí ochránci přírody celoročně – kromě Kokořínska i v Beskydech, Jeseníkách a Bílých Karpatech. Nejčetněji však chodí od podzimu do jara, kdy je v plném proudu lovecká sezona a zvířata čelí většímu ohrožení. Navíc stopy jsou na sněhu či mokrém povrchu nejlépe viditelné.

Na území Česka se vlci vrátili roku 1994. Přitom na našem území bývali po člověku druhým nejrozšířenějším druhem, ale s počátkem 18. století se rozjela jejich systematická likvidace, až byli zcela vyhubeni – poslední vlk byl zastřelen 5. března 1915 u Bukovce v Beskydech (na místě dodnes stojí pomník v upomínku oné události). o osmdesát let později se však na stejné místo psí šelma vrátila – pár jedinců tam přešlo ze sousedního Slovenska. A v roce 2014 zaznamenali ochránci zvířat vlky i na Kokořínsku, kam pár kusů přesídlilo z Německa.

Lesem za stopami

GPS navigace mě podle souřadnic zavede na lesní stezku na Dokesku. Nikde žádný jasný orientační bod, všude jen stromy. Stojím sama uprostřed lesa. Po chvíli se ke mně pomalu přibližuje asi desetičlenná skupinka lidí. Je to vedoucí mojí vlčí hlídky s pár dobrovolníky. Jeden z nich, který si říká Canis podle latinského názvu pro vlka obecného Canis lupus, mě přivítá zdařile provedeným vlčím zavytím. ,,Když budeme mít štěstí, uslyšíme je večer na živo,“ říká natěšeně koordinátor vlčí hlídky Hnutí DUHA Olomouc Jiří Beneš.

Plán je následující: rozdělíme se do malých skupin a za celý den projdeme území o čtyřech stech kilometrech čtverečních, na němž se vlci pohybují. S Benešem a třemi dobrovolníky se konečně vydáváme na cestu. Já s nadějí, že se nám podaří nějakého živého vlka alespoň zahlédnout. ostatní mě však hned vyvedou z omylu. Vlka většinou nikdy nepotkali ani sami koordinátoři, přestože se monitoringu věnují léta. ,,Lidé se do hlídek často hlásí proto, že chtějí vidět vlka. Musíme je potom zklamat, že se jim to pravděpodobně nepodaří,“ říká Beneš.

“Pobytové znaky”

Cíl je jinde: v pátrání po takzvaných pobytových znacích. Co se tím myslí, poznám záhy, když se z ničeho nic zastavíme. Před námi leží několik seschlých chlupatých kousků. Prý jsme narazili na první úlovek – vlčí trus. dobrovolníci se okamžitě pustí do práce. Rozloží si okolo náčiní, nález změří vyfotí, zaznamenají jeho množství a geografickou polohu a nakonec jej zabalí s sebou, aby se v laboratoři mohly provést testy DNA. ,,Bereme všechno, co najdeme, někdy toho mám plný mrazák a docela to smrdí,“ říká dobrovolnice Nela Kumpoštová, co bývá jedinou nevýhodou úspěšných nálezů.

Jakmile mají vše zdokumentováno, pokračujeme jsme v cestě. ,,Ježíš, to je krásný,“ slyšíme po chvíli od dobrovolnice Hanky, která jde pár metrů před námi. Podle nadšené reakce soudím, že musela narazit na nějakou významnou trofej. Jde však opět o trus. Tentokrát to je pěkná hromádka a ještě docela čerstvá. ,,To tady musel projít před chvílí,“ říká Nela a člověku se na chvíli zatají dech při pocitu, že nás vlk třeba právě odněkud pozoruje. ,,Není to náhodou granuláč?“ zapochybuje Beneš a myslí tím, zda nejde o trus psa. klacíky úlovek pozorně prozkoumávají. ,,Á, tady je kus kosti,“ pochvaluje si Hanka, a tím se potvrzuje, že je opravdu vlka, protože obsahuje chlupy a kosti.

Další nález je už opravdu unikát. opravdová stopa. Nejdříve padají dohady, zda i v tomto případě není psa, protože vzhledem se psí stopa nedá od té vlčí rozeznat. Po podrobnějším zkoumání však skupina dochází k závěru, že se jedná o vlka. Jsou osm centimetrů dlouhé ve vzdálenosti šedesáti centimetrů od sebe, což by vlkovi odpovídalo, a objevují se také pravidelně za sebou v řadě, zatímco pes spíše kličkuje ze strany na stranu a značkuje. Nutno podotknout, že se neprodíráme žádným křovím, ale po celou dobu jdeme po udržované lesní cestě a kolem nás projelo i několik cyklistů. ,,Poukazuje to na to, že s přítomností lidí nemá vlk problém,“ říká Beneš. Jsou sice plaší a jakmile člověka zaregistrují, schovají se, život v blízkosti civilizace jim však nevadí.

Vzácný úlovek – vlčí trus

Nalezený materiál dokáže o šelmách mnohé prozradit. Trus slouží k analýzám DNA, podle nichž se zjišťuje pohlaví a příbuznost s jinými vlky a dá se následně rozpoznat, zda se v oblasti objevil nový jedinec a odkud přišel. Potravní analýzy určují skladbu vlčí potravy a parazitologické analýzy dokáží odhalit přítomnost virů a parazitů, které by mohly představovat například riziko vyhynutí celé smečky. Hnutí DUHA skrz hlídky získává informace o šelmách již přes patnáct let, mezi nejnovější poznatky patří návrat vlka do Jeseníků.

V Česku nyní žije přibližně dvacet vlků, převážně se pohybují v Beskydech, Jeseníkách, na Šumavě a Kokořínsku. Někteří sem občas zavítají z Polska a Slovenska a pak se zase vrátí, kromě kokořínské smečky se letos usadila ještě jedna na Broumovsku a také čítá přibližně sedm členů. To je na smečku již dostatečný počet a jakmile se vlčí rodinka začne dále rozrůstat, nejstarší potomci si budou muset hledat domov jinde. Na Kokořínsku se vlci objevili právě proto, že na německo-polském pomezí v oblasti Lužice, odkud přišli, je jejich populace už nasycená. Nárůst vlků lze tedy v následujících letech očekávat i na českém území. Aby byla populace stabilní, musí čítat alespoň pět set zvířat, takže jejich přemnožení v Česku na dlouhou dobu nehrozí.

I proto je obtížné na vlka narazit a pokud jej chceme opravdu spatřit, pak jedině na fotografiích. kontrola a výměna fotopasti je dalším bodem programu mé vlčí hlídky. A lov se jí vskutku podařil. Zachytila jelena, pořádný kus, kterému zrovna dorůstá paroží, tlupu pasoucích se flekatých daňků, párek divokých prasat… a já žasnu. Po cestě na chalupu občas zahlédnu leda tak srnku a tady mám před očima neobvyklé defilé divoké zvěře. Moji společníci jim však nevěnují žádnou pozornost a netrpělivě fotky přeskakují. Nakonec se přece jen zastaví. Z displeje na nás shlíží mladý vlk, který se dívá přímo do objektivu. Na dalším snímku cení tesáky. Fotopast jej zachytila z bezprostřední blízkosti a poskytla zatím nejlepší fotku vlka, jakou se v Česku ochranářům podařilo pořídit. ,,No to je bomba,“ komentuje Beneš. ,,Takové záběry jsme tu ještě neměli.“

Úlovek z fotopasti

Útěk do přírody

Do monitoringu šelem se Beneš pustil proto, že jej ubíjelo korporátní prostředí, ve kterém se jako manažer služeb nadnárodní společnosti léta pohyboval. ,,Teď vydělávám asi třetinu toho, co předtím, ale dělám něco, co mě naplňuje,“ nedá Beneš na změnu zaměstnání a životního stylu dopustit. To dobrovolníka a učitele matematiky a fyziky Radka Kříčka zase nadchlo, když se dověděl, že se vlk objevil i v blízkosti jeho bydliště na Děčínsku, a chtěl se o šelmách něco dovědět. ,,Fascinuje mě ten pocit, že když jdu lesem, ony můžou být někde okolo mě,“ vysvětluje. A další se přidávají čistě proto, že rádi tráví čas v přírodě. ,,Do lesa bych si vyšla stejně a takhle ještě dělám něco užitečného,“ říká hana Ringlová, která jako dobrovolnice chodí po vlčích stopách pravidelně už pět let.

 

A nejde jen o vlky. ,,Tady proběhla kuna,“ ukazuje na stopu v písku Nela, zatímco běžný člověk by si jí buď vůbec nevšiml, a nebo by jen konstatoval, že tam bylo nějaké zvíře. Na hlídkách se jejich členové učí o přírodě, navíc tráví volný čas s lidmi, s nimiž mají mnoho společného. ,,Zajímáme se o životní prostředí, snažíme se ho šetřit a je mezi námi i hodně vegetariánů,“ popisuje Hanka, jaký typ lidí se do hlídek nejčastěji zapojuje.

Pokud chce člověk začít mýtické šelmy pravidelně stopovat, musí nejprve absolvovat víkendové školení, aby uměl pobytové znaky správně rozpoznat. A připojit se lze třeba jen na jednu hlídku. Počet zájemců se v posledních letech zvyšuje, v současnosti mají vlčí a rysí hlídky hnutí duhA na sto padesát vyškolených dobrovolníků. ,,Šelmy v česku jsou lidmi vnímány většinou pozitivně,“ komentuje Beneš. Z loňského průzkumu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vyplývá, že výskyt šelem na českém území přijímá nadpoloviční většina dotázaných.

Přesto o nich stále kolují nejrůznější mýty. ,,Nejčastěji si lidé myslí, že je vlk nebezpečný a při setkání s ním hrozí napadení,“ popisuje Beneš, s jakými reakcemi se ze strany veřejnosti setkává. Od návratu psí šelmy do česka roku 1994 však nedošlo k jedinému útoku na člověka.  Lidé jej také vnímají jako škůdce a krvelačného zabijáka domácích zvířat. Podle Beneše však případů, kdy vlk sežere například ovci, nebývá mnoho a dochází k nim většinou v situacích, kdy nejsou hospodářská zvířata hlídaná. Přítomnosti vlka si čeští sedláci odvykli. když se však prokáže, že zvíře bylo napadené chráněným živočichem, mezi které vlk patří, má chovatel nárok na odškodné od státu.

Kdo proti šelmám brojí v české společnosti nejvíce, jsou myslivci. vadí jim, že likvidují zvěř, kterou by si oni rádi lovili sami. ,,Vlk je doktor lesa a dokáže redukovat populaci spárkaté zvěře (jeleni, mufloni, srnci, divočáci), která je v Česku přemnožená a v přírodě páchá velké škody,“ vysvětluje úlohu šelmy v krajině Beneš. Jedním z hlavních cílů hlídek je tak ochrana pomalu a opatrně se rozrůstajících vlčích smeček. ,,Naší neustálou přítomností na území, kde se vlci pohybují, odrazujeme potenciální pytláky,“ říká Beneš. loni na podzim byl jeden z kokořínských vlků nalezen mrtvý. Co bylo příčinou, se dodnes neví, ale s největší pravděpodobností zahynul lidskou rukou. Při monitoringu ochranáři nezřídka narážejí na masité návnady, takzvané újedě, které kromě „škodné“, za niž se považuje například liška, dokáží nalákat i chráněné šelmy. Jejich volné ponechání v krajině je nezákonné a pokud je ochranáři najdou, podávají oznámení místní veterinární správě.

Letošní přírůstek do kokořínské smečky

Úspěšný lov

Den se chýlí ke konci a vlka jsme ani koutkem oka nezahlédli, přesně jak ochránci už ráno předpovídali. o mimořádné zážitky však na hlídkách nouze nebývá. ,,Jednou na nás vyběhla bachyně se selaty, utíkali jsme jako o život,“ sdílí svou nejsilnější vzpomínku Nela. I když je teoreticky vlk nebezpečnější než divoké prase, největší hrozbu pro člověka v české přírodě představuje právě divočák.

A o zpestření se dokáže postarat i počasí. dobrovolníci pamatují, jak se za vlčími stopami brodili v závějích sněhu, nás uprostřed lesa zastihla pořádná bouřka, jedna z těch prudkých, které se letos v létě Českem prohnaly. Promočení na kost jsme se vrátili k tábořišti, kde se už pomalu scházeli i ostatní členové vlčí výpravy.

,,Dnešek byl velmi úspěšný. Jsou dny, kdy nenajdeme vůbec nic,“ komentuje výsledky hlídky Beneš. Začíná se smrákat a zatímco pomalu zalézáme do spacáku v jeskyni, kde přečkáme noc, pro vlky nastává ta správná chvíle vyjít si na procházku. Panuje hrobové ticho, sem tam jen zapraská větvička. Třeba to byl právě vlk. usínali jsme s nadějí, že zaslechneme vlčí zavytí. ,,Jednou jsem ho slyšela. Je to opravdu mystický zážitek a odměna za to, co děláme,“ říká Hanka.

Publikováno v příloze Lidových novin Pátek 29.7.2016

Robert Fulghum: “I feel like 40”

He lives in the USA and part of the year in Crete but he’s slowly becoming a Czech. After his massive summer tour through 40 Czech cities he knows the Czech Republic better than many natives. ,,If Trump becomes a president, I’ll move here” says Robert Fulghum, who still has many plans in life. He feels like 40 years old and apart from writing he wants to try also shoe making.

I know that you like the Czech Republic but after intense travelling throughout the whole country, aren’t you a bit fed up with us?

No way! You know, the kind of writing I give is about people and that’s why I wanted to travel through the whole Czech Republic, not only Prague, and I wanted to talk to them. Everyone has a story. Such kind of story you’ve heard from your dad or granddad millions of times. Everyone has it and I want to hear them. Meeting readers gives me as much as what I give. It’s fuel of my life and I’m very grateful that although my body is around already for 80 years, I’m still able to do it.

You turned 79 only recently and you already talk about yourself as about 80-years-old?

That’s funny. When you ask a 4-year-old, he says that he’s 4 and a half. So OK. I’m 79 and 2 months but I feel like 40.

You’ve visited the Czech Republic for the 10^th time but this time you’ve been to places not even many Czech people have ever visited. What new have you learnt about us?

I didn’t know what a beautiful landscape here was. I’ve visited places which I wouldn’t as a tourist but in every single one I’ve found something interesting.

Are you taking home any interesting story from the tour?

From every single city I’ve got one. I was strongly moved by moments in which I’d a feeling as if I’d already met the people before. There was for example a man who asked me to sign a book for Lenka. That’s his mum who likes to read my books. Then he realized that I had no idea who Lenka was, we saw each other for the first time in our lives. Some kind of connection has been between us for years, though. That’s why I went for the tour, after all: not so that readers saw me, but I wanted to see them. Each reading I took a picture of them and when I write my next book, I’ll look at the photos and I’ll know who I’m writing for.

So you get on well with Czechs?

I’ve been to Austria, Poland or Hungary but I do not feel the same there. I can’t really tell why but I simply feel well here. You’re very friendly. I remember one of the very first press conferences in the Czech Republic. Journalists had read my story about tree climbing and they wanted to interview me sitting on branches. I was fascinated: they were willing to climb trees to talk to me! That was the moment when I learnt that Czechs and I would be good friends….

… and that’s also why Czechs have a privilege to have rights to your books? If American publishers want to publish one of your last books, they have to ask for permission a Czech publisher.

The Czech publishing house is like my family, we’re good friends. When you ask me how many friends I have in publishing houses in New York, I will say: none. Book publishing is a big business over there. Publishers probably do not even read books, it’s about money and I feel like a machine to produce books to make them profit. I miss a human side in it, which I find here in the Czech Republic. But don’t you think that it’s not about money at all. I’ve got a special contract with the Czech publisher that they’ve got rights to my books for 1 Czech crown. Now I want a new contract. I want 3 crowns (he laughs).

You visited the Czech Republic for the first time in 1989. How has it changed since?

You were walking in this way: he crouches a bit and makes blinkers from hands around his eyes. You were closed and afraid to say something, as if there was still a worry “Russians can come back at any time”. Since then you’ve opened to the world. When I asked during the tour how many people spoke English, almost everyone raised his hand. You’ve become citizens of the world. But you are still able to keep your culture and you remember history. You have rich history, which we are unfortunately lacking.

What is happening right now in the USA will without doubt go down in history. What do you think about presidential elections?

It’s like start of fascism. Trump has lots in common with Mussolini. People think that they need a dictator who would take charge and solve everything but that’s not how it works. Americans do not know how fragile democracy is in the way you do.

Debates about the elections turn mainly around Donald Trump and what a failure it would be if he won, but would Hillary Clinton be any bingo?

The best president would be Michelle Obama, a black woman (he laughs). There was a lot of slander about Hillary. Republicans made an evil woman out of here. But I believe she would be a good president. If Trump wins, I’ll move to the Czech Republic.

You know, we tend to think that elsewhere it’s always better than at home but believe me that here we have our issues too…

You’re right. It’s complicated everywhere and it always will. But despite all the tragedies happening in the world today, I don’t think it is worse than before. I’m not a pessimist or optimist but as a realist I think that there’s as much bad as good. We only hear about the bad more often. We read in the paper that ten people were shot somewhere, not that no one killed anybody today. And I truly hope that there are days like these too.

You learned all you need to know in kindergarten but what have taught you 80 years of life?

To be generous. I’ve never regretted when I gave something but I did when I didn’t. It’s not about money but about little things. With a band The Rock Bottom Remainders we raised money for charities but we also hoped that our music would make someone happy. I play the guitar and mandocello and hopefully I don’t do any harm to anybody by my playing. That’s what I actually try to do in my life. To live in a way so that I didn’t make any harm. There are days when I say to myself: ,,Well, you could have done better today, Robert.” But when I go to the bathroom in the evening and I can look into the mirror and do: he raises thumb up and winks, it was a good day.

Can fame change you when you become famous after 50 years of age?

I’ve never strived to be rich or famous, not even to become a writer. I’ve been writing for my whole life. It happened only by coincidence that my writing jumped from a drawer into the world after I was 50. At that age you already know your values and what is important and that’s why I do not think that fame would change me a lot. I’ve got the same friends, the same car for fifteen years simply because I like it. I should put a note on the window: steal it please so that I can finally buy a new one!

How did your family accept it?

It was difficult for my children. They didn’t understand why someone would be interested in what I think. I am their dad, they know how angry or even unfair I can be sometimes so maybe they think that it’s not fair and I understand it. But I think we’ve already managed that and we’ve a nice relationship now. I’ve got my role of Captain Kindergarten but I’m also a normal granddad and my grandchildren do not even consider me as a famous writer. For one granddaughter I’m a bank robber.

Well, taking into consideration what all you’ve done throughout your life, it wouldn’t be a big surprise…

She was about 7 years old and asked me what I do for living. I replied that I’m a bank robber and she run to her mum and cried: ,,Mommyyyy, grandad says that he robs banks!!” And for her I’ve been a bank robber since, no matter she is 18 years old now.

When I make a box for the interview about yourself, it will be a tough job. Writer, philosopher, painter, pastor, cowboy…Shall I write also a bank robber?

You can write that I’m a person who is not able to keep his job. When adults ask kids what they would like to do when they grow up, they expect one single answer: a lawyer, for example. They wouldn’t be very pleased if the kids said ,,I want to try many different things.” And many people do the whole life ,,what is expected that they are” and they can’t wait to retire to be able to do what they truly want. I’ve never wanted to be in this situation. I’m too curious and life offers too much to do only one thing.

What job brings you the best memories?

When I was 17 years old I wanted to be a cowboy. And I truly was. Here is the proof: he shows a bent finger. I’ve got many happy memories. And how many beautiful girlfriends I used to have at that time! You can be a cowboy only when you are 17 but not at 80 and that’s why I later had to try something different again.

In your books you write about “closed doors”. What doors would you still like to open in your life?

I want to learn to make shoes. Shoes for men in shops are incredibly boring, only black and brown. And I would also like to learn to make paper, so that one day I can make a book which would be my masterpiece in every single detail.

Is behind that closed door maybe also a new woman?

Now I’m single again. Alone, not lonely though. But I will keep the door open. You never know what life has in store for you and when you are 40, you still have lots of time.

Before you get busy again, what will you do when you are back home after this crazy Czech tour?

I will sleep. I can’t wait!

Don’t worry, Robert does not speak this horrible English, it is translated from Czech from an interview published on August 6, 2016 in a newspaper Lidove noviny 

About my meet up with Robert you can read here. 

Nice to meet you, Robert Fulghum

Robert Fulghum is American, partly lives in Crete but is slowly becoming a Czech. After his massive summer tour through almost 40 Czech cities he knows the Czech Republic better than many natives, including myself. Once I learnt my favourite author would be here, the mission was obvious: to interview him. And I have: Interview with Robert Fulghum

Meeting Robert Part  I

My first encounter with Robert Fulghum happened when I was probably 4 years-old. You might ask how this is possible when I wasn’t able to read at that time. I  wasn’t but I was fascinated by his books even back then. I used to like not reading books but “playing” with them, for their colourful covers and different pictures. Fulghum’s belonged to my favourite ones in my parents’ library because they were small, thin with colourful shaky letters on the cover. They looked fun.

When I was old enough, I learnt that they are also fun to read. I think that Robert Fulghum has become my favourite writer because I felt a certain connection with him. I pay attention to little details in everyday life (I like to take pictures), I am interested in people and their stories (I am a journalist, after all) and Robert seems to fancy the same. I am particularly into love stories because I consider love as one of the craziest and most beautiful things ever and even the most unbelievable stories are based on reality after all, and when I meet a couple, I am always eager to hear how they met. Robert collected such stories from his readers and the public in his book True Love. I am a passionate tango dancer and so is Robert, as shows his book Hold Me Tight, Love Me Slow. He’s the most famous for an essay collection All I Really Need to Know I Learned in Kindergarten but he’s gained my heart with a less known three-volume novel Third Wish, which belongs to Top 10 on my reading list. It is considered a kind of autobiography of his and it simply tells me: I must have something in common with this guy.

Meeting Robert Part II

I’m not the only one, though. Despite being an American and published in more than 100 countries in the world, he is the most read in the Czech Republic. Czech people love him. And he loves them. A couple of hours before he went to the airport to finally have some rest from us after six intense weeks of travelling throughout the country, we had met. It was a last-minute interview and I was rushing there by the first train from Colours of Ostrava music festival, meaning that I slept three hours and I only quickly changed from smelly dirty clothes and muddy trainers but had no time for more improvement. As the festival is called “Colours”, I painted every nail in a different and shiny colour. It looked not only crazy, but also pretty ugly and flaked away after three days of the festival. Believe me, not a thing you want to show off.

The first thing Robert said when he saw me: ,,Cool nails!” Of course, typical Robert, paying attention to little crazy details! Thanks God he was at the festival too, I was understood. We started sharing our experiences, how happy both of us were that there had been no drunk people and plastic beer cups lying around. He was jealous that he hadn’t heard all the great bands as I had because he’d had no time for it. He promised he would come back both to the festival and to the Czech Republic again next year, to finally get off the stage and just simply live here in peace.

Robert, a story-teller

In this way we could have carried on talking forever, it just felt so natural and then I realized: what about the interview?! That’s the thing with Robert, and it also explains why he doesn’t like to talk about himself as about a writer (no matter he has sold over 17 millions copies of his books). To be a writer is isolating, you’re on your own and you have to tell everything with words on paper. I’m not surprised Robert might struggle with it – when he tells a story in a book, he cannot touch a reader’s shoulder, use gestures instead of words, or interlay one story with another because it had just come into his mind –  as he did when he talked to me.

Robert Fulghum has had countless professions throughout his life, from a cowboy and digger to a pastor or teacher, and he doesn’t like any pigeon-holing about what he “actually is”. He calls himself simply Robert Fulghum. I will give him one label , though. For me he is a story-teller.

This is the story he told me:Interview with Robert Fulghum

Aymaras: people of the lake

An insight into the lives of Aymaras, indigenous people of the Andes and lake Titicaca in Bolivia and Peru; about their women, fashion style and admirable self-sufficiency.

After a 14km hike throughout the Isla del Sol (Island of the Sun), where Incas were born, we arrive to an Aymara community above Titicaca Lake at a height of 4000m. Eight hungry English, three Australians and one Czech invade one of tiny local restaurants and occupy its entire space. La dueña de la casa (the owner), an older Aymara woman, has panic as well as excitement in her dark eyes; excitement about the coming profit, panic how to feed such a hungry bunch of “gringos” (foreigners). Panic – excitement 1:1

The menu is long but the woman avidly confirms that everything is available (I guess she says so out of fear that we would run away if something was missing.) She advertises famous  Titicaca “trucha” (a trout), a local specialty made in 100 possible ways (you cannot make a difference in between them on the pictures, though). But as I say, we are hungry and we go for a couple of pizzas, extra large. (Panic – excitement 3:1). And the buzz begins….

The restaurant transforms into a bee-hive. Women from all neighbouring restaurants are rushing to ours and now I understand why all of them offer the same menu. The rule is that cooking takes place where customers are. If ingredients are missing at the place of action, they will come from a pantry next door, and at the end pizzas come to our plates not only from the kitchen of our restaurant but from all possible directions, resulting in a great success. We all eat at the same time, we are full, add to that a bottle of Bolivian red which painted rouge on our faces already burnt from hot altitude sun. The lady gives us a black or gold wide smile, happiness on both sides. (Panic – excitement 3:5) Mission “dinner” completed.

Mamitas

When meeting Aymara women on your trek, usually accompanied by a cute infant or even cuter donkey or llama, you greet them “buenos días, mamita”. I would easily have lots of adoptive mums here in Bolivia. Looking at them invites me for giving them a hug.

They have round smiley faces, deep wrinkles inscribed on their sun-burnt dark skin. They are plump, wihich is even intensified by their large colourful “polleras” (skirts), and have a décolletage of an impressive size, on which little Aymaras must have the sweetest dreams.

The first thing to spot on Aymara women is their outfit, all looking like two peas in a pot. The most remarkable item is their bowler hat, which you usually see on English men, looking quite funny on described-above Aymara women. This fad found its place in their wardrobes in 20s and have stayed there since.

The legend has it that the hats were initially brought from Europe for Europeans working on the rail, but were too small for them and were passed to indigenous people instead. However, they look small on Aymaras either, what they do not seem to mind, resulting that they are rather loosely laid on their heads than properly put, as to be blown off any minute – funny but definitely stylish.

Apart from the hats and polleras there is also a short jacket, an indispensable “aguayo” a blanket to carry kids, crops, shopping or all at once, and two long raven-black braids, usually tied together at the bottom. Single ladies can add a red flower to their hats as a sign that they are in a hunt for husband. I find this particularly useful and I wonder how many potential husbands I missed on a ride in the tube for example. As a western woman I probably have to transmit different signals, maybe Bluetooth to connect out iPhones first before we connect ourselves, exchange Facebook details, or give a “swipe right” on Tinder first and meet in the real world later.

Many countries, many customs

Passing by Aymara humble dwellings on a small island in the middle of the nature makes me think, what a range of different lifestyles there is on the planet. Especially when looking at children.
They are not even 5 years of age and they are already professional negotiators; “I’ll give you discount if you buy two”, counting coins quicker than croupiers in casinos, and a little Aymara lady in pink dress purses her lips and hugs a llama, because she knows how cute she is, and is ready to hold out a hand for cash in exchange for a photo.

Parents are very well aware that their cute offsprings can win western hearts more easily and that there is a lesser chance to haggle and bring the price down, and therefore they send kids to sell stuff instead (although in my case you can sell me anything for three times more and I’ll happily buy it. Poor co-travelers of mine who have sometimes searched my assistance because of knowledge of Spanish, but in the end I think I did them more harm than good).

There was something sad in it, though, lacking innocence and purity of childhood. On the other hand, seeing them play hide and seek in the fields and ride a donkey seemed idyllic, compared to western kids today constantly glued to smartphones, cyber bullied or stalked by a pedophile online who passes off as their peer.

 

I understand every “boliviano” (Bolivian currency) comes handy in this remote area and I do not blame them for ripping tourists off. On the other hand, do they actually need much? I marvel how wonderfully self-sufficient they are. Dishes they eat from made from clay, houses and furniture built with help of the whole community, clothes woven and food grown on the fields. They must laugh at us when we spend fortune on bio food at farmers markets or on a little package of quinoa, their daily dish they eat in kilos, which is now in fashion in Europe on the list of so-called “superfood”.

It’s impossible to say what lifestyle is better or the right one. It is simply different and thanks god for this diversity in the world. And for a chance to travel, witness it and take the best out of it.

Brazil: Sexy nation

In every ranking Brazilians are featured among the top 10 most beautiful people in the world. Fairly. During my stay in Brazil I discovered why. Thanks to their passion, confidence and way of life.

A “paulista” family (from São Paulo), mum, dad and kids, is seated in front of telly, with a soap opera on. A sexy young Brazilian chic on the screen is fed up with her life in the countryside where time stopped, and barely-clad because of the heat with slow cat moves washes sweat and boredom off her body, moaning the futility of life.
One day a stranger appears at the farm, with a caramel-tone skin, piercing eyes and raven-black wavy hair, and the gal’s life turns upside down. She gives him the kind of look with only one possible meaning and without surprise it ends it that way, in a passionate sex scene.

That’s how my stay in Brazil kicked off, a couple of minutes after I met my Brazilian family for the first time. And while I wished to be invisible, the dad did not even look away from his laptop and the girls carried on chatting as if an ad for washing powder was on the screen in front of them. You would not show this before 10pm back home, not mentioning at prime time, but in Brazil I was only witnessing an ordinary evening on a weekday.

Sex versus penance

The spark of sexual energy has followed me all stay long. Necessary to mention that I was in a country with the highest Catholic population in the world. I encountered some funny contradictions:
Sex is openly displayed, but pre-marital intercourse is a big issue. On the street a woman furiously tore off an ad for Tarot reading because a true Catholic shouldn’t descend to such profanity, but she was not wearing much on herself, with a big neckline offering a view into the depth of her “soul”. And on the beach you are banned from sunbathing topless but the bikini style is as if it was allowed, as it reveals more than it covers. Thong leads the way. My friend’s bikini, with a half butt uncovered, was sold in a category of “extra large”, and my shorts-like panties were sticking out like a sore thumb. (Now I understand what my dad must have felt like when he, shortly after the fall of the Communist regime, showed up on a beach in California among surfers in swim-wear long to knees with his Y-fronts popular back then.)

Sexy mix

Every year there are lists released with the most beautiful people in the world, and I guess there hasn’t been a case when Brazilians were missing among the Top 10. I cannot but agree. A subway ride is a pleasure, looking at all the beautiful people getting on and off.

The diversity is particularly impressive. The range of skin tones, hair styles and body shapes. In the 16th century in the period of sugar cane empire slaves from Africa were brought to the country to work on plantations. During the World War I there was a boom of Japanese immigrants, with Brazil being the country with the largest Japanese population outside Japan. When all these start to mingle, as love does not know borders, the results are pretty interesting. Brazilian-Japanese mix is my favourite.

Goddesses of Brazil

An old man, “Carioca”, as the Rio locals are called, resting under the shade of trees along Copacabana beach, started a conversation with me. He was impressed I am an European, not so much with my European appearance, though. With pride he praised the city he was born in, and the sensuality and beauty of Brazilian women. My blond hair and blue eyes didn’t win him over. I do not blame him.

I couldn’t have stopped staring at them either. With their grand boobs and even grander butt, looking like Venuses, they are true embodiment of fertility and femininity. They can have 10kg more than I do, which is nothing difficult here, with all these pasteis, empadas and pleasure in fast food, but still look awesome. They follow the “carpe diem” motto, when they sink their teeth into a hamburger, but with no worries about the calories because it all goes to the right parts of the body to their benefit.
And even if it is a bit over the top, a piece of flab is no biggie and they don’t hesitate to show it off in their sexy outfits. So you see them walking on Copacabana beach with a head up, chest forward, swaying hips and a message in their eyes: “look how beautiful I am”.

Men have their bonus points too. Tanned, dark-eyed, mostly tattooed. Some are well-built, when they spend good enough time rehearsing for World Cup on the beach. However, they have big appetite too and regrettably, compared to women, calories don’t go to preferred body parts in their case.

Go Brazilian
(nothing about shaving!)

Written by a heterosexual woman, you might expect more drools over Brazilian men. Sorry guys, ladies won. They earned all my attention and taught me a lesson too.

Once I am back from my travels, I’ll put some effort into reducing the impact of Brazilian delicatessen on my figure. I am an European so unfortunately the additional meat never goes to the right parts and I have to adapt to local culture where a piece of flab is not that happily celebrated.
However, I want to take a bit of the Brazilian confidence as a souvenir back home, accept and love myself the way I am (quite a challenge, right? It’s not always easy to be friends with a mirror).

So girls, when you walk on the street, walk like a Brazilian. Since the way you see yourself, you will be seen by others in return.
Show the world your inner goddess each of us has inside!